Recenze: Kissingerovo Uspořádání světa je paliativem bez pacienta

Velikán diplomacie, bývalý ministr zahraničních věcí USA a laureát Nobelovy ceny míru Henry Kissinger se ve své zatím poslední knize Uspořádání světa (2016) rozhodl diagnostikovat současný mezinárodní řád. Lékař je to zkušený a málokterý by mu v současnosti mohl konkurovat; jen pod rouškou intelektuální preciznosti nenabízí nic jiného než paliativa… a vlastně ani neví komu.

První setkání s Kissingerem

Poprvé jsem se s Kissingerovými texty setkal při studiu dějin mezinárodní politiky. Jeho úctyhodné svazky čítající každý bezmála tisíc stran se věnují historii mezinárodní politiky, osobám jednotlivých státních vůdců, komentování rozličných mezinárodních smluv a nespočtu dalších témat. Oproti těmto knihám působí Uspořádání světa se svými necelými čtyřmi sty stranami jako chudý příbuzný.

Vzpomínám, nakolik byl pro mě zpočátku Kissingerův styl těžko přístupný. Ne snad, že by psal nějak složitým jazykem, nicméně forma jeho výkladu, ve kterém si státy jako Anglie, Francie či Rusko uvědomují, jednají, předpokládají a vůbec se nějakým způsobem „chovají“ mi tváří v tvář neskutečně složité státní struktuře a nespočetně zájmům na mnoha a mnoha společenských úrovních nedávala přílišný smysl. Jistá dramatičnost Kissingerova stylu se však později ukázala nejenom záležitostí stylu, ale i náhledu na podstatné skutečnosti v jeho diagnóze světové politiky.

Kissinger totiž nahlíží arénu mezinárodních vztahů jako v podstatě neutuchající válečnou strategii, ve které se v posledku nejedná o konkrétní lidské osudy, ale o stabilní nastavení struktur a institucí v zájmu vyvažování mocenské rovnováhy. Tento tvrdý realismus tak umožňuje Kissingerovi vidět například výboje pruského krále Fridricha Velikého nikoli jako události, které stály život více než milion lidí, vedly k odtržení Slezska z náruče Rakouska a obtiskly se i do takových záležitostí, jako bylo například vyhnání Židů z Čech a Moravy v roce 1744. Pro Kissingera, nahlížejícího konflikt výhradně v pojmech moci, jde o nádhernou ukázku flexibility vestfálského mezinárodního pořádku, který dokázal zamezit velké válce a posléze absorboval Prusko do svých mechanismů.

“Mapa světa, jak jej chápal středověký vzdělaný Evropan, by zachycovala severní a jižní polokouli rozklenuté od Indie na východě po Pyrenejský poloostrov a Britské ostrovy na západě s Jeruzalémem uprostřed. Pro středověké oko nešlo o mapu pro cestování, ale o scénu uchystanou Božím nařízením pro drama lidského vykoupení. S odvoláním na bibli se věřilo, že svět je ze šesti sedmin pokryt pevninou a sedmý díl tvoří moře. Jelikož principy spásy byly pevně dány a pěstit je bylo možné snahami podnikanými v zemích obývaných křesťany, nenesly s sebou případné výpravy podnikané za sám okraj civilizace žádný zisk.”

Uspořádání světa… nebo alespoň jeho části

Kissingerovu fascinaci vestfálským systémem, který spočívá především v uznání státní suverenity jakožto nedotknutelné, mohl čtenář vypozorovat už v jeho předchozích textech, nejzřetelněji pak v knize Umění diplomacie (1996). V Uspořádání světa mu věnuje přibližně třetinu knihy. Výklad začíná na pozadí třicetileté války, pokračuje ukázkou fungování vestfálského modelu, popisem Velké francouzské revoluce a Napoleonovým tažením Evropou až po restrukturalizaci vestfálského systému na Vídeňském kongresu a pádu mocenské rovnováhy po sjednocení Německa.

V těchto pasážích je Kissinger nejpřesvědčivější a naplno se vyjevuje jeho brutální sečtělost a rozsah znalostí. Opět vytahuje na scénu své oblíbené postavy – kardinála Richelieu, kancléře Metternicha i svého oblíbence Bismarcka, který se v Kissingerových očích v koncertu velmocí osvědčil jako „dokonalý virtuóz diplomacie“. Čte se to dobře, je to srozumitelné a poutavé, jen tu Kissinger nenabízí nic nového. Už před dvaceti lety provedl mnohem důkladnější analýzu toho samého, a tak budou tyto pasáže Uspořádání světa více sloužit těm čtenářům, kteří vůbec netuší o historii evropské mezinárodní politiky, než lidem, kteří se v tématice alespoň základně orientují. Pro představu – v jednosemestrálním kurzu dějin mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě požadované znalosti obsah knihy citelně převyšovaly.

„Genialita vestfálského systému v té adaptaci, k níž dospěl vídeňský kongres, spočívala v jeho flexibilitě a pragmatismu; jeho propočty byly takříkajíc ekumenické a teoreticky vzato se dal rozšířit na jakoukoli oblast a začlenit do sebe jakoukoli kombinaci států. Po sjednocení Německa a proměně Francie ve fixního protivníka systém o svou flexibilitu přišel. Udržet při životě síť navzájem se vyvažujících závazků, a zachovat tak mocenskou rovnováhu, si vyžadovalo Bismarckovu diplomatickou virtuozitu, díky níž po dobu jeho působení skutečně nedošlo ke všeobecnému konfliktu. Jestliže ale zabezpečení státu závisí na tom, aby každá generace dodala nového génia, ocitá se tím země před úkolem, který ještě žádná společnost nikdy nesplnila.“

V následujících dvou kapitolách se Kissinger věnuje islámskému pojetí světového řádu a blíže se zabývá především postavením Íránu. Ačkoli jde stále o velmi kvalitní čtení, problému naznačenému výše se rovněž nevyhne – Kissinger jednoduše nepřináší nic nového. Sice občas zabrousí k zajímavějšímu detailu, na jiném místě zmíní ten či onen postranní aspekt, ale ve finále se nezmůže na víc, než na přehledově laděný text, který navíc nejde nijak do hloubky. Podobným neduhem trpí i kapitoly týkající se Asie a Číny. U autora, který zná řadu postav světové politiky osobně a jistojistě oplývá celou řadou příběhů ze svých cest po zeměkouli, je o to víc smutné, že až asi na dvě výjimky nenechá čtenáře pod tuto roušku jinak nepřístupných informací nahlédnout.

Závěrečnou třetinu tvoří Kissingerova analýza USA a jejich fungování na poli mezinárodní politiky. A… toť vše. Kissinger sice obdařil knihu názvem Uspořádání světa, nicméně ze svých analýz zcela vynechává oblast Jižní Ameriky, stejně tak Kanadu a Mexiko, celou Afriku a celou Austrálii. Velmi povrchně pak zmiňuje Rusko, střední Asii a východní, střední a severní Evropu. Ignorování některých oblastí světa je sice v jistém smyslu pochopitelné, jelikož neměly (a v současné době stále nemají) zásadnější vliv na formování mezinárodního pořádku, přesto však v součtu Kissinger ponechává stranou značnou část planety.

A řešením je…

Pojďme krátce rekapitulovat – Kissinger sepsal kratší verzi toho, co publikoval již dříve, a ze svých analýz vynechal některé části světa. To by samo o sobě nemuselo být problémem, kdyby po těchto stranách následoval alespoň náznak alespoň nějakého řešení. Tam, kde by však měl být Kissinger inspirativní a provokující (kdo jiný, když ne on!) se nezmůže na nic víc, než na vágní sdělení, že k budoucímu světovému uspořádání musí dojít na základě syntézy realismu a idealismu. Koneckonců popis kudy dál čítá jen necelé tři strany. Jako čtenáře mě tak přepadla jistá pachuť a knihu jsem odkládal s rozporuplným pocitem, že ji vlastně nechci odložit, že od ní chci něco víc.

Kissinger se tak ukazuje jako zkušený doktor, který dokáže velmi přesně popsat nastalý stav i jak k němu došlo, dokáže poukázat na chyby, které onen stav formovaly, ale když má nabídnout léčbu, nedokáže nic víc, než jen tlumit bolest. Konkrétní řešení nenabízí, a jak se zdá, ani jej nemá. Navíc i to málo, co by se z jeho doporučení dalo vyextrahovat, nakonec není komu naordinovat, protože je to jednoduše až příliš vágní, až příliš nejasné.

V čem však kniha boduje, je její přístupnost a až neuvěřitelná kompaktnost. Čtenář sice bude celou dobu tak nějak tušit, že to, o čem Kissinger píše, bylo ve skutečnosti mnohem složitější a obsáhlejší, ale text jej velmi přátelsky provede dějinami světa mezinárodní politiky, světa, který se přeci jen liší od jeho mediální prezentace, a který možná ani tak nezná. A je malým zázrakem, že Kissinger dokáže i tak technické záležitosti, jako je třeba představení třech pilířů vestfálského systému po Vídeňském kongresu nebo stahování amerických jednotek z Vietnamu, popsat tak pronikavě a s takovou lehkostí. Jeho předchozí díla však přeci jen zůstávají nepřekonaná – kdyby se vám ale ty tisíce stran nechtělo číst, nabízí vám Kissinger kvalitní výcuc.

“Nixon uskutečnil kompletní stažení vojsk [z Vietnamu] a dosáhl dohody, o níž byl přesvědčen, že poskytuje Jižnímu Vietnamu slušnou šanci rozhodovat o vlastním osudu. Po dekádě ostrých kontroverzí a v atmosféře nabité dopady aféry Watergate však Kongres v roce 1973 prudce snížil poskytovanou pomoc a v roce 1975 její tok zcela přerušil. Severní Vietnam vyslal přes mezinárodně uznanou hranici takřka celou svou armádu a Jižní Vietnam porazil. Mezinárodní společenství to přijalo mlčky a Kongres zakázal jakoukoli americkou vojenskou intervenci. Komunistická povstání krátce nato svrhla i vlády v Laosu a Kambodži; v Kambodži navíc pod vedením Rudých Khmerů následovalo takřka nepředstavitelně brutální zúčtování. Spojené státy poprvé v dějinách prohrály válku – a také ztratily zřetelnou představu o tom, jak má být uspořádán svět.“

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s