Devět miliard božích jmen

(na motivy stejnojmenné povídky od Arthura Clarka)

„Tak tohle je ono,“ zašeptal si pod knír doktor Wagner. Už od svého probuzení ve čtyři hodiny ráno měl nutkavý pocit, že ho dnes čeká mimořádný den. Jako obvykle si došel na záchod, ukousl kus klobásy v lednici a znovu usnul. Vzbudil se přesně v osm třicet, oblékl si své běžecké oblečení, na rameno si připevnil iPod s poslední deskou Davida Bowieho a vydal se na tradiční kolečko po Manhattanu. Poté se vysprchoval, oblékl si košili, kravatu a na míru šité sako. Jako ředitel jedné z největších technologických firem na západním pobřeží by měl vypadat k světu.

Když poprvé uviděl holohlavého muže ve své kanceláři, nemohl uvěřit svým očím. Ne každý den člověk spatří asijského mnicha na Manhattanu. A už vůbec ne v kanceláři doktora Wagnera.

„Tak tohle je ono,“ zašeptal si pod knír.

*

„Je to asi poprvé, kdy by si nějaký asijský klášter žádal dodání počítače,“ zaklonil se doktor Wagner ve své kancelářské židli a komunikativně propletl prsty na hrudi. „Ne, že by mi po tom cokoli bylo, ale sotva lze uvěřit, že byste ve vašem obydlí dokázali využít tak výkonný stroj. Mohl byste mi prozradit, k čemu jej hodláte použít?“ otázal se nevinně.

„Ale jistě,“ přikývl mnich. „Váš počítač Mark XVII dokáže provádět jakékoli matematické operace až do desátého řádu. Nám však nejde o čísla, ale o písmena. Pokud byste udělali – pro vás snad nepatrné – změny ve výstupních obvodech, počítač by tiskl slova, nikoli sloupce cifer.“

„Ano, ano, já vím, to je ta změna, jak jste říkal. Ale k čemu to?“ neudržel se doktor Wagner a na chvíli až zapochyboval, zda nebyl příliš neslušný. Pořádně si nebyl jistý, jak s mnichem komunikovat.

„To je prosté,“ pokračoval mnich po krátké odmlce, „sestavujeme seznam všech možných božích jmen.“

„Tomu dost dobře nerozumím,“ přiznal doktor Wagner a podezříval mnicha, že si jeho přiznání až moc užíval.

„Řekněme, že máme jistý silný důvod se domnívat, že všechna taková jména mohou být napsána pomocí maximálně devíti písmen ve specifické abecedě, kterou jsme kvůli tomuto účelu vytvořili,“ vysvětlil mnich. „Zatím na sepsání oněch jmen pracujeme přes tři sta let. Podle našich propočtů by nám práce trvala dalších patnáct tisíc let. S vaším přístrojem to však zvládneme za sto dní.“

„Tak to pak chápu, že si chcete koupit jednu z našich mašinek. No dobrá a až ta všechna jména napíšete?“ zeptal se doktor Wagner a předklonil se v židli, čímž chtěl naznačit blížící se konec rozhovoru. Mnich se odmlčel a sjel pohledem ke straně. Nakonec se však znovu zahleděl doktoru Wagnerovi do očí.

„Nevím, jak byste tomu říkali vy tady v Americe. Pro nás jde o základní složku naší víry. Všechny ty názvy pro nejvyšší bytosti – Bůh, Jehova, Alláh a tak dále – to jsou jen člověkem nalepené viněty. Kdesi mezi těmi názvy se skrývá i skutečné boží jméno a my se ho systematickou permutací písmen snažíme sestavit. V pozadí stojí i složitější metafyzický problém, kterým bych vás však nerad zatěžoval…“

„To jste hodný,“ přijal doktor Wagner nabízený prostor pro ukončení rozhovoru. Z ulice sem doléhal každodenní hluk manhattanských ulic. Doktor Wagner vstal ze židle a došel k obrovskému oknu za svými zády, ze kterých se mu naskýtal překrásný pohled na ostrov. Nezdvořák jeden, napadlo ho, je tady už dobrých dvacet minut a ještě se nedošel podívat na tu nádheru. Doktor Wagner se zadíval na přeplněnou ulici pod sebou, na jejímž rohu stál McDonald‘s a zjistil, že má hlad. Na chvíli zavřel oči a přenesl se do jiného světa. Vysoko, tak vysoko, jako je on teď, v horách trpělivě pracovali tihle mniši posledních tři sta let, generaci po generaci, na sestavení seznamu slov, který neměl žádný smysl. Má vůbec lidská pošetilost meze?

Doktor Wagner otevřel oči. Jen klid. Náš zákazník, náš pán.

„Tedy dojednáno,“ otočil se zpět na mnicha, který delší odmlku zvládal přímo se stoickým klidem. „Můžeme náš stroj přizpůsobit vašim požadavkům. Je zde ale ještě pár věcí k projednání.“

„Ano?“ vybídl jej mnich.

„Předně jde o údržbu. Říkal jste, že vaši práci stihne počítač za sto dní, nechcete si na tu dobu najmout dva z našich inženýrů? Když se stroj zasekne, poničí, přestane reagovat – nechci vás podceňovat, ale nikdo z vašich by to asi nespravil.“

„Ale ano, o to jsem vás koneckonců chtěl také požádat,“ usmál se mnich a doktora Wagnera napadlo, jestli se mniši vůbec smí takto usmívat.

„Pak je tu samozřejmě otázka peněz. Víte, Mark XVII není z nejlevnějších přístrojů na planetě a…“

Než stačil dokončit větu, podal mu mnich malý proužek papíru. „Tady je potvrzený výpis z mého konta u Asijské banky,“ řekl.

„Děkuji. Zdá se, že je… ano… dostatečný,“ zarazil se doktor Wagner, ale nechtěl na sobě dát nic znát. „Poslední věc je tak triviální, že se o ní až zdráhám zmínit, ale – odkud budete brát elektřinu?“

„Z Dieselova generátoru dodávajícího padesát kilowattů při napětí sto deseti voltů. Nainstalovali jsme jej před pěti lety a je stále celkem spolehlivý.“ Mnich se naklonil k doktoru Wagnerovi a jemně ztišil hlas. „Zpříjemňuje nám život v našem klášteře, i když ve skutečnosti byl samozřejmě instalován proto, aby poháněl motory modlících mlýnků.“

„Ovšem,“ ozval se doktor Wagner jako hluchá ozvěna. „To mě taky mohlo napadnout.“

***

George Hanley si vzpomínal, jak ho šestisetmetrový sráz do propasti uhranul, když jej spatřil poprvé. Stejně tak výhled do krajiny a okolní vzdálené hory, na jejichž jména se zapomněl zeptat a později mu to již přišlo hloupé. Časem si ale člověk zvykne na všechno, a tak ho přírodní scenérie nechávala již několik týdnů zcela chladným.

Tohle to je ale šílenost, přemítal George v hlavě a marně pátral po roztodivnější věci, která se mu kdy stala. Zpočátku nezněla tříměsíční v-podstatě-dovolená na východu Asie vůbec špatně, ovšem tak se to mohlo zdát jen někomu zalezlému v laboratořích na Manhattanu. Teď už několik týdnů vyklepával Mark XVII celé hektary listů pokrytých blábolem. Stejně trpělivě jako neúprosně přerovnával písmenka do všech možných kombinací a když vyčerpal všechny možnosti, přešel k další skupině hlásek. Mniši tahaly liánovité archy z počítače a pečlivě je rozstřihávali a vlepovali do velkých knih obalených do jakési zvířecí kůže.

Ještě že už to za týden skončí, pomyslil si George. Nechápal, jaký obskurní propočet mnichy přesvědčil, že se nemusí trápit o slovech s deseti a více hláskami a v duchu jen doufal, že se znenadání neobjeví nejvyšší mnich (kterého s kolegou Chuckem překřtili na strýčka Sama) a neoznámí, že se práce prodlužuje někam do léta páně 2112. Jestliže byli schopni tři sta let dělat tohle, určitě jsou schopní všeho, napadlo George.

„Poslechni, Georgi,“ ozval se za jeho zády Chuck a ve vzduchu se rozplynul tabákový dým. Pro jeho kouření doutníků si místní Chucka opravdu oblíbili. To se jim muselo nechat – možná měli o kolečko navíc, ale nebyli to žádní puritáni.

„Obávám se, že jsem se právě dozvěděl něco, s čím by mohly být starosti,“ pokračoval Chuck.

„Nějaká nepříjemnost? Zlobí mašina?“ skoro až vyjekl George. To byla ta nejhorší věc, co si dokázal představit. Pokažený stroj by znamenal oddálení návratu a sotva co mohlo být hroznější. Proti tomu, jak se cítil tady, by bylo i sledování televizních reklam hotovým Edenem. Aspoň by měl pouto s domovem.

„Kdepak, nic takového,“ uklidnil ho Chuck. „Právě jsem přišel na to, k čemu to všechno slouží.“

„Co tím myslíš? Vždyť to přeci víme.“

„Ano, víme, o co se mniši snaží. Ale nevěděli jsme proč. Je to ta nejbláznivější věc, co jsem kdy…“

„Radši mi řekni něco nového,“ přerušil jej George. To poslední, co ho zajímalo, byl důvod celé té šaškárny.

„Počkej,“ nenechal se Chuck odbýt. „Představ si, oni věří tomu, že když sestaví všechna ta boží jména – a prý jich má být něco kolem devíti miliard – tak se dosáhne božího účelu. Lidské pokolení završí dílo, pro které bylo stvořeno, a nezůstane tedy jediný důvod, proč by nadále mělo pokračovat.“

„A co jako čekají, že pak uděláme? Spácháme hromadnou rituální sebevraždu?“ uchechtl se George.

„To není třeba. Jakmile bude seznam hotový, tak se do toho prý vloží nějaký ten bůh nebo co, jednoduše nám odtroubí, bum a konec.“

„Aha. Už mi to došlo. Naše práce tady vlastně znamená konec světa.“

Chuck se krátce nervózně zasmál.

„Přesně tohle jsem řekl Samovi. A víš, co se stalo? Podíval se na mě takovým způsobem, jako bych byl prvotřídní idiot, a řekl: ‚Nic není snazší než tohle.‘“

George se odmlčel. „A co s tím podle tebe máme dělat? Pro nás se tím nic nemění ne? To, že tu jsou všichni tak trochu blázni, koneckonců víme od začátku.“

„Copak to nechápeš? Až se seznam dokončí a nebude ani poslední troubení, ani bum ani žádný konec, tak čí to bude chyba? Není to náš počítač, který používají? Na kom si asi vybijí zlost? Vůbec se mi to nelíbí.“

„Rozumím,“ odpověděl George pomalu. „Ale tyhle věci se normálně stávají. Pamatuji si, že když jsem byl malý, tak náš místní farář předpověděl konec světa na jednu neděli. Stovky lidí mu věřily, dokonce prodávaly auta, domy… a v neděli samozřejmě žádný konec světa nenastal. A víš co – nikdo si na něm vztek nevylíval. Jen se všichni shodli, že se nejspíš zmýlil ve výpočtech a věřili dál,“ mávl George rukou.

„Dobře, ale tohle není Amerika, pokud sis nevšiml. Jsme tu dva a těch mnichů jsou tu desítky, možná stovky. Mám je rád a bude mi starouše Sama líto, až mu krachne celoživotní dílo, ale stejně bych byl radši někde jinde.“

„Tohle už si přeju celé týdny,“ pousmál se George. „Jenže dokud nevyprší smlouva a neodvezou nás na letiště, tak co můžeme dělat?“

„Řekněme,“ odmlčel se Chuck na krátkou chvíli, „že bychom se mohli pokusit o malou sabotáž.“

„Jen to ne!“ zhrozil se George. „Tím bychom všechno jenom zhoršili.“

„Nezhoršili, pokud to provedeme přesně tak, jak jsem vymyslel. Podívej. Počítač se zastaví ode dneška za čtyři dny. Letadlo přiletí za týden. Všechno co potřebujeme, je tedy najít součástku, která bude potřebovat výměnu, a než ji spravíme, krásně uběhne pár dní. Když to všechno zařídíme s rozmyslem, můžeme být v době, kdy vyletí z tiskárny poslední papír, už dole na letišti. Pak už nás budou těžko chytat.“

„Tohle se mi nelíbí,“ řekl George. „Určitě by nás podezřívali. Ne, já zůstanu a vezmu všechno tak, jak to přijde,“ rozhodl se.

*

„Pořád se mi to nelíbí,“ řekl George o sedm dní později, když je malí horští poníci snášeli serpentinami dolů. „A nemysli si, že utíkám, protože se bojím. Spíš lituju ty chlapíky tam nahoře a nechci být u toho, až zjistí, jací to byli hlupáci. I když, mohla by to být i trochu zábava. Co myslíš, jak to Sam přijme?“

„Je to asi trochu legrační,“ odpověděl Chuck, „ale zdálo se mi, že když jsem se s ním loučil, tak věděl, že utíkáme. A bylo mu to jedno. Ví, že počítač za chvíli dokončí svoji práci, a potom… no jasně, pro něj žádné potom neexistuje.“

George se otočil v sedle a zahleděl se na stoupající horskou cestu. Právě míjeli poslední místo, odkud byl nádherný výhled na okolí. Siluety přikrčených, hranatých budov se rýsovaly proti plamenům, jež po sobě zanechalo zapadající slunce. Tu a tam se blýskala světla jako okýnka v boku zaoceánského parníku. Jak dlouho ještě počítač poběží, zajímalo George. Roztřískají pak mniši počítač vzteky a zklamáním? Nebo v tichosti usednou a začnou to celé od znova? Anebo že by procitli a konečně začali dělat něco smysluplného?

George si představoval, co se teď na vrcholku hory asi děje. Strýček Sam sedí ve svých hedvábných róbách, prohlíží si čerstvě vytištěné listy, jak mu je novicové přinášejí rovnou z tiskárny a sám je lepí do oněch velikých knih. Na pozadí toho všeho hrálo jen neutuchající pleskání – nikdy nekončící déšť kláves bušících do papíru. Mniši měli zakázáno mluvit a i sám Mark XVII byl naprosto tichý, přestože mu mozkem jiskřily miliony operací za vteřinu.

Tři měsíce tohohle, opakoval si George. To je pro každého dost, aby začal šplhat po zdi nohama napřed.

„Už ho vidím,“ volal Chuck a ukazoval dolů do údolí. „Jak je nádherné!“

„Aby ne,“ přisvědčil George. Staré a otlučené letadlo DC 3 stálo na konci rozjezdové dráhy jako nepatrný stříbřitý křížek. Za dvě tři hodiny je odnese s sebou směrem od nepříčetnosti ke svobodě. Tuhle myšlenku si George vychutnával jako dobrou whisky. Nechal ji převalovat v mozku, zatímco se na poníkovi plahočil dolů.

Z výšek hor se začala prudce snášet noc a postupně dospěla už téměř nad ně. Naštěstí byla cesta na zdejší poměry celkem dobrá a oba dva nesli pochodně. Nad hlavami jim zářily ohýnky známých, přátelských hvězd a celé nebe bylo nádherně jasné. Povětrnostní podmínky jaksepatří, oddechl si George. To byla jeho poslední starost. Podíval se na hodinky.

„Měli bychom tam být asi za hodinu,“ zavolal přes rameno na Chucka. Pak ho napadlo: „Rád bych věděl, jestli už počítač skončil. Měl by doběhnout asi někdy teď.“

Chuck neodpověděl, a tak se George otočil v sedle. Spatřil Chuckovu udivenou bílou tvář obrácenou proti obloze.

„Podívej,“ zašeptal Chuck a George zvedl oči k nebi. Všude nad jejich hlavami, v naprostém tichu, vyhasínaly hvězdy.

KONEC

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s