Zápisky z cest: Zpět do země zaslíbené a ještě kousek dál

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. To abych začal trochu filosoficky, dál už to bude celkem normální text.

Neuplynul ani rok a znovu jsem se vydal do Svaté země. Sociologa jsem vyměnil za právníka, politoložku za medičku (protože když máte známý právníky a mediky, jste dost v pohodě), naplánoval trochu odlišný program a vyrazili jsme. Následující řádky jsou popisem našeho putování, které volně (čti vůbec) navazuje na první dobrodružství popsané zde. Tak se pohodlně usaďte, upravte si jas na monitoru, nakapejte si do očí, udělejte čaj…

Máte? Fajn, pusťme se do toho!

Prolog

Pokaždé, když člověk vypráví příběh, musí řešit dilema, kam umístit jeho počátek. Samozřejmě bych mohl začít naším příletem do Tel Avivu, jenže to bych čtenáře ochudil o mnoho (jak se později ukáže velmi důležitých) informací. Takže začneme setkáním s medičkou a cestou z Brna do Prahy za právníkem.

Protože jsem samozřejmě veselá povaha, nemohl jsem si odpustit žertík, a tak jsem medičce zarputile tvrdil, že právník se na poslední chvíli rozmyslel a nejede. Jsou věci, které si za peníze nekoupíte, a její výraz ve tváří je jednou z nich.

Jenže jak to tak bývá, tyhle fórky si vždy najdou svou daň. Tou mou mělo být nachlazení. A tak ještě než jsme ve tři ráno vyrazili z náměstí I. P. Pavlova na letiště, zobal jsem první paralen. V tomto smyslu je nutno vyzdvihnout prozíravost mých kolegů, neb na rozdíl ode mě měli dostatek medikamentů, abych výlet vydržel. Co naplat, plat léků tam padlo za několik platů.

Den první

Po příletu na letiště v Tel Avivu jsme si vydechli, že jsme přežili kontrolu (zde malá odbočka – kontroly na izraelských letištích jsou dost nepříjemné už samy o sobě, o to víc, když si jde první z trojice pro vízum, po chvilce na vás mává, abyste šli za ním, protože nezná odpověď na některou z otázek, načež se ukáže, že místo bydliště uvedl špatně společně se jménem člověka, u kterého máte v Izraeli přebývat. Tím jsme si vysloužili podezřívavé pohledy tandemu úřednic, které si buď chtěly zpříjemnit den tím, že nám ho znepříjemní, anebo Jendu-právníka balily. Za mě to byla jasně ta druhá možnost. Jen nechápu, proč jsme těmhle námluvám museli přihlížet i my s medičkou) a rozdělili si peníze.

Medička s právníkem sežrali několik sušenek. 🙂

No a pak hurá busem z letiště přímo do Jeruzaléma. Tam se nám podařilo velmi rychle nalézt ulici, kterou jsem si pamatoval z minulé cesty, a tak jsme si mohli užít krásnou procházku moderním centrem města.

Naše první zastávka směřovala na Yehuda Market, což je v podstatě tržiště, kde to žije víc jak na Ibize. A dvakrát víc, když se tam ocitnete v páteční podvečer, kdy se židé připravují na šabat. Olivy, sýry, ryby, cukrovinky, pečivo, zelenina, směsice vůní, příjemný ruch a mnoho dalších malých detailů společně vytváří atmosféru, kterou nikde v Evropě nezažijete.

A ještě jednu věc v Evropě nezažijete – ty ceny.

Obecně je Izrael extrémně drahým místem, pro chudáky z (bývalé?) východní Evropy o to více. Ale na Yehudě je to opravdu extrém. Za trochu laskominek (především kanafeh!) jsme tam nechali skoro sedm set korun. Ale jak nám chutnalo, že?

Přes Jaffa Street jsme se po chvilce dostali k městské radnici a posléze již ke hradbám Starého města. To jsme si však naplánovali až na další den, takže jsme šli pouze podél nich, zavítali do blízké zahrady a pomalu se šli ubytovat.

Bydleli jsme u starého známého Jacka, u kterého jsem zůstával i při minulé cestě, když jsem byl v Jeruzalémě. K Jackovi se ještě vrátíme později. Teď si vyčistíme zuby a… ehm… půjdeme spát.

Den druhý

Rychle vstávat! Chceme přeci stihnout ranní rozbřesk nad Starým městem!

Pokud jde o Staré město, funguje to asi takto: Ráno vysvitne slunce nad Olivovou horou a zahalí jej do krásné zlatavé barvy. Navíc pokud stojíte na Olivové hoře, nabízí se vám přenádherná scenérie. Později odpoledne zase slunce obarví zlatavou barvou hradby města z druhé strany. Město tak vypadá téměř jak ze zlata – není divu, že právě zlatá barva se často objevuje i v různých kulturních projevech týkajících se města (např. zde).

A podařilo se! Jsme na Olivové hoře a před chvílí vyšlo slunce. Nádhera!

20170325_082321

A ještě jednu výhodu má si ráno přivstat a vyběhnout se podívat na východ slunce na Olivovou horu. Vyhnete se tak Japoncům. Jejich armáda vybavená novodobými světelnými meči (selfie tyče) totiž naběhne hned poté, co jim ráno skončí all inclusive snídaně a pak už prostě neprojdete dál, leda byste byli Gandalfové.

Ještě než ale opustíme Olivovou horu, čeká nás několik zastávek.

Zaprvé – Kuček! Medička si splnila sen a nejenom, že si pohladila velblouda, ale dokonce si na něm i zařádila. Jak se jí to líbilo, se můžete mrknout na videu.

Zadruhé – hrobka proroka Zacharjáše.

Zatřetí – židovský hřbitov rozpínající se na úpatí hory. Věrní čtenáři již vědí z prvního článku o Izraeli, že jde o nejdražší pozemky v zemi. Právě tudy má přijít židovský mesiáš, aby spasil svůj lid, přičemž židé pohřbení na tomto místě mají být první vzkříšeni, až se tak stane. Do Starého města má mesiáš vejít Zlatou bránou, s čím bude mít minimálně trochu potíž, protože když Arabové zjistili jeho plány, bránu uzavřeli a postavili před ní muslimský hřbitov. Ale když už by mesiáš zvládl oživit tolik lidí, jistě si s pár kameny poradí…

Začtvrté – Getsemanské zahrady a Kostel všech národů. V kostele jsme zároveň natrefili na právě probíhající bohoslužbu, což dodalo místu správnou duchovní atmosféru. Rovněž i zahrady na mě napodruhé promluvily jaksi silněji, z první návštěvy jsem kdovíjaké prožitky neměl. A ano, jsou to ty zahrady, kde zajali Ježíše noc před jeho ukřižováním.

Tím jsme Olivovou horu vyčerpali, projdeme přes arabský hřbitov ke Lví bráně a vstupujeme do Starého města. Touto branou se hned dostáváme na počátek Křížové cesty. Začínáme na místě, kde byl Ježíš odsouzen a byl mu dán kříž, který měl nést. Po chvilce se dostáváme na uličku Via Dolorosa, kde je zaznačených několik zastávek, o kterých se zmiňuje Bible (Kristova upadnutí, Veroničino otření tváře, nabídka pití, pomoc s křížem…) a krátce nato jsme u Chrámu Božího hrobu. Máme štěstí, je akorát čtyři dny po dokončení rekonstrukce, takže ošklivá lešení, která tu byla při mé první návštěvě, jsou pryč. Neuvěřitelný nával věřících sice místu – alespoň dle mého názoru – ubírá jistou atmosféru, na druhou stranu tu vedle sebe chodí lidé z celého světa, ze všech možných kultur, v okolí je možné narazit na skupinky věřících, které kráčejí po Křížové cestě s provizorním křížem a zpívají chvály… Pro Evropana je to velmi nezvyklé a v jistém smyslu povznášející.

20170325_101232

Jakmile jsme se vymotali uličkami města, došli jsme ke Zdi nářků, nacházející se v Židovské čtvrti. Abych nezapomněl – Staré město se skládá z židovské, muslimské, křesťanské a arménské čtvrti. Mezi všemi z nich se můžete volně pohybovat, pouze ke Zdi nářků je třeba projít kontrolou a k muslimské části na Chrámové hoře… no, tam je to složitější… tak ještě chvilku vydržte.

20170325_111131

U Zdi nářků (původní zeď Šalamounova chrámu z prvního století našeho letopočtu) jsme udělali pár fotek i navzdory tomu, že se zde během šabatu fotit nesmí, a vydali se projít židovskou čtvrtí. Bohužel právě šabat způsobil to, že čtvrť zela prázdnotou, a tak jsme se sem později při našem putování ještě vrátili.

Z města jsme vyšli Damašskou bránou (je kousek od Lví brány, kterou jsme do města vešli) a ocitli jsme se v podstatě ve Východním Jeruzalémě. Kousek odtud se nachází zahrady, kde je podle některých skutečný Boží hrob. Pak jsme se vrátili zpět ke Starému městu, obešli jej a vyšli na hradby, odkud je krásný výhled na Davidovo město. A protože se nám tolik líbilo, tak jsme se tam šli podívat.

Kousek od Davidova města jsme si vyslechli svolávání k muslimským modlitbám a po cestě k Jackovi jsme si ještě prohlédli hrobku krále Davida. Bohužel kvůli šabatu se zde nesmělo fotit, tak jsme místo přidali na seznam těch, která je třeba navštívit znovu.

Na tomto seznamu se také již druhý den objevila muslimská čtvrť rozléhající se na Chrámové hoře. A protože situace zde je složitější, než je na první pohled patrné, a zaslouží si detailnější popis, uvádím v příběhu první intermezzo (bude jich ještě několik).

Chrámová hora, Zeď nářků a prezident Obama

Chrámová hora je místem, kde byl vzat na nebe prorok Mohamed (vystoupal na koni Burákovi). Zároveň je to místo, kde stával Šalamounův chrám. Kromě toho je tu mešita al-Aksá a Skalní dom – dva významné muslimské svatostánky. A aby toho nebylo málo, má tudy vejít do Jeruzaléma židovský mesiáš, na protějším kopci zatkli Ježíše a kousek odtud jej i popravili. Tak se to nějak semlelo, no…

Chrámová hora je tedy nejposvátnějším místem judaismu, třetím nejposvátnějším místem sunnitského islámu a má význam i pro křesťanské, zvláště protestantské kruhy. Jde o jedno z nejuctívanějších míst na světě.

V současné době je ve správě Jeruzalémského islámského vakfu, který reguluje přístup nemuslimů na horu (vstoupit se dá pouze jednou branou, pouze několik hodin denně), a také jim zcela zakazuje se tam modlit. Není možné mít ani viditelné náboženské symboly, dokonce není možné mít je vůbec u sebe (třeba schované v batohu). Před vstupem se prochází bezpečnostní kontrolou.

Historie místa je až příliš složitá a bohatá, takže se omezím pouze na současný stav. Po válce v roce 1948 připadla Chrámová hora Jordánsku a až do roku 1967 sem měli Židé zákaz vstupu. To se změnilo po vyhrané šestidenní válce, kdy se Izrael hory zmocnil. Oficiálně si nárokuje Chrámovou horu pod svou suverenitu, stejně jako považuje Jeruzalém za nedělitelné hlavní město Státu Izrael, nicméně náboženskou správu Chrámové hory předal Izrael do rukou již zmíněné muslimské organizace, která je de facto autonomní, ačkoli se v jistém smyslu zodpovídá jordánskému králi. Stát Izrael garantuje suverenitu a volný přístup na Chrámovou horu všem náboženským směrům.

Situace se vyostřila po vypuknutí druhé intifády v roce 2000, kdy na horu vystoupil tehdejší předseda hlavní opoziční strany Likud Ariel Šaron. V současné době jsou zde přísně zakázány modlitby nemuslimů, a to z důvodu obav z nepokojů a negativních reakcí muslimů.

Následuje seznam významných konfrontací na Chrámové hoře:

Již během války za nezávislost v r. 1948 plánovaly radikální židovské skupiny soustředěné především kolem organizace Irgun Cvaj Leumi vyhodit obě mešity do vzduchu, a to i přes nařízení Davida Ben Guriona o neničení náboženských staveb. Jejich úmysl tehdy zmařil neúspěch židovské ofenzívy proti Starému městu.

20. července byl na Chrámové hoře zavražděn jordánský král Abdulláh I. poté, co dokončil modlitbu v mešitě Al-Aksá. Jeho vrah, Mustafa Šukrí Ušo, palestinec spřízněný s rodinným klanem Husejní (do nějž patřil muftí Hadž Amín al-Husejní i Jásir Arafat), ho zavraždil, neboť kolovaly pověsti, že se král chystá uzavřít separátní mír s Izraelem.

21. srpna 1969 Australan Michael Dennis Rohan, člen radikální Worldwide Church of God (Světová Boží církev), založil oheň v mešitě Al-Aksá. Rohan patřil mezi fundamentální křesťany, kteří věří, že po postavení Třetího Chrámu a shromáždění Židů v Izraeli dojde k druhému příchodu Ježíše Krista. Oheň tehdy zničil vzácnou kazatelnu, věnovanou Saladinem.

22. dubna 1981 vstoupil do mešity Al-Aksá Alan Goodman, čerstvý přistěhovalec do Izraele z USA, a začal pálit do přítomných lidí. Zabil dva Palestince.

V roce 1981 nechala zabetonovat izraelská vláda 2000 let starý tunel u Warrenovy brány, aby předešla nepokojům, které hrozily z arabské strany.

Během uplynulých 20 let Waqf zakázal provádět jakékoli archeologické vykopávky na Chrámové hoře.

V roce 1996 Izrael otevřel tunely pod západní zdí, což vyvolalo mezi Araby nepokoje. Muslimové tvrdili, že vykopávky a archeologický výzkum jsou jen zástěrkou k narušení stability staveb na Chrámové hoře.

V roce 2000 vystoupil tehdejší předseda opoziční strany Likud Ariel Šaron na Chrámovou horu i se svým doprovodem. Přítomní muslimové po něm začali házet kameny a boty. Nepokoje přerostly v několik let trvající druhou Intifádu, někdy nazývanou Intifáda Al-Aksá. Od té doby až do roku 2003 byl vstup na Chrámovou horu nemuslimům zakázán, od roku 2003 je vstup na Chrámovou horu pro nemuslimy povolen pouze ve vyhrazených hodinách.

Prosinec 2001 Nejvyšší islámský výbor pro Palestinu a Al-Kuds prohlásil, že veškeré nároky židů a rabínů na Chrámovou horu jsou fikce a pro existenci Chrámu neexistuje žádný důkaz.

V únoru 2004 se po zemětřesení zhroutila přístupová rampa (nazývaná „rampa Šlomo Gorena“) na Chrámovou horu vedoucí skrze Maghrebskou bránu. O tři roky později vypukly na Chrámové hoře nepokoje, které musela policie rozhánět slzným plynem a obušky, když Arabové obviňovali Israel antiquities authority, že práce na rampě mají za cíl zničit mešitu Al-Aksá.

V únoru 2007 povolil Waqf stavební práce za použití těžkých strojů bez jakéhokoliv archeologického průzkumu přímo na Chrámové hoře. Oficiálním důvodem bylo položení kabelu. Israel antiquities authority protestoval několik měsíců proti ničení archeologických artefaktů. Byl založen Výbor proti ničení archeologických artefaktů na Chrámové hoře. Celá záležitost není zatím uzavřena.

Druhý den však ještě nekončí! Je třeba se jít znovu podívat na Yehudu a porovnat, jak místo vypadá za plného běhu (páteční večer) a za nulového běhu (sobota).

20170325_192353

A ještě jednu věc je třeba udělat. Dát si v Izraeli české pivo. Na ty paraleny je to to nejlepší.

20170325_200627

Den třetí

Třetí den opět začíná velmi brzy – dnes ale nespěcháme za výhledem na město za rozbřesku, ale za politikou. V osm ráno začíná veřejná prohlídka izraelského parlamentu – jediného demokratického parlamentu na Blízkém východě – a to si nemůžu nechat (znovu) ujít!

Samotná prohlídka trvá přibližně hodinku a je věnována spíše symbolice různých výzdob a faktografickým událostem z politického života Izraele. S námi se jí zúčastnilo pár lidí z Jihoafrické republiky a Floriďan. S tím jsme mimo jiné rozebírali i situaci v USA, konkrétně zvolení Donalda Trumpa. Ačkoli pán prohlašoval, že je demokrat a Trump je podle něj katastrofa, překvapivě se rozpovídal o mediální situaci ve Spojených státech. Tvrdil, že třicet let četl The New York Times, ale dnes už je nečte, neb zaujatost deníku je prý cítit z každé strany. Bylo fajn na chvilku vystoupit z onoho bipolárního nastavení „hodná média x zlý prezident“.

V Knesetu jsme se podívali i do hlavního jednacího sálu. Na první pohled tu zaujme neprůstřelné sklo, oddělující prostory pro veřejnost. Průvodkyně s úsměvem podotýká, že je to proto, že je třeba chránit veřejnost před politiky. Jen to ani není tak legrační, když v nedávné minulosti vybuchl v jednací síni granát… no…

Na státní návštěvě se tu také nacházel současný prezident Slovenska Andrej Kiska. Sice jsme ho neviděli, ale i tak z něj medička šílela…

20170326_100214

Z Knesetu jsme vyrazili přes Park růží (kde nás zaujal umělý trávník) na autobusové nádraží, kde jsme chtěli zjistit, zda bychom se dostali do Nazaretu. Bohužel žádné vhodné linky nejely, a tak jsme zůstali u našeho původního plánu – návštěvě památníku holocaustu Yad Vašem.

Ještě než se však dostaneme do památníků, je třeba zmínit symptomatický aspekt, který se v tuto dobu začal probouzet u právníka. Okouzlen Izraelem a místní kulturou, pustil se právník do vydatného testování novot, které v Evropě neokusí. Z původního postoje „hele, budeme šetřit, ať je to co nejlevnější“ se najednou stalo „hele, když už jsem tady…“. V praxi se Jendova nákupní horečka projevovala natolik intenzivně, že si zaslouží další intermezzo.

Jendovy nákupy

Všechno začalo tím, že Jenda ochutnal falafel. Pokrm, který dostanete ve střední Evropě od každého dobře integrovaného teroristy, co přijel pobírat sociální dávky a ještě vám vzít práci, považoval Jenda za dotek exotiky, ne nepodobný malárii. Rovněž jej zcela fascinoval způsob vyjednávání na zdejších trzích – nakoupil tak tuny bonbonů, malé dřevěné velbloudky, magnetky, přívěsky, pohledy, klobouk… a tunu falafelu. Nezkrotnou touhu po novotě nakonec přeci jen trochu přidusila melounová semínka. Jak nadšeně je Jenda kupoval s tím, že „ty vole, to je skvělý, to můžeš jíst třeba u televize“, tak nadšeně po okusení několika semínek plánoval, jak „ty vole, to rozdám lidem, co nemám rád a ještě řeknu, jak je to skvělý a jak jsem na ně myslel“.

20170327_083809

Jendovy vyjednávací schopnosti jsme však později využily ke snížení ceny taxíků na Západním břehu. O tom ale později.

A jsme u Yad Vašem. Medička nám zkolabovala ještě dřív, než jsme tam vůbec vlezli. Pak to ale ustála hrdě (to já jsem dvakrát brečel…). Kromě samotného muzea jsme si rovněž prohlédli i několik památníků a monumentů – většina z nich byla stejná, jako při mé první cestě.

20170326_151241_001

dav

A hele, pořád máme čas. Tak hurá na šalinu, která nás vezme až k Damašské bráně a jdeme si prohlédnout to, co jsme včera nestihli, resp. co bylo kvůli šabatu nějak omezené.

Hrobka krále Davida – jeden z nejzajímavějších zážitků mé druhé cesty po Izraeli. Koneckonců, posuďte sami:

Chybět samozřejmě nemohou ani trhy (viděl jsem boty se značkou Adidas a nápisem Just do it – víc značkovou věc už nesežene!), Zeď nářků (kde je povinnost vyfotit se s dívkami se samopaly – koneckonců ne každý den má člověk příležitost vyfotit se u jednoho z nejposvátnějších míst na planetě s dvacetiletou micinkou, co má na zádech kanón jak Rambo) a Židovská čtvrť, kde se konečně objevili lidé a bylo to moc fajn. Také jsme viděli místo Kristovy poslední večeře a hrobku Oskara Schindlera (teda skoro).

20170326_174224

Večer jsme rovněž konečně trochu pokecali s Jackem. Teda pokecali… v této části výletu jsem již solidně ztrácel hlas a spotřeba paralenu začínala tak narůstat, že jsem jistě potěšil nejednoho akcionáře farmaceutických společností. Nicméně kromě tradičních témat, která řeším – Bůh, filosofie, politika – jsme se dostali i k Jackově zkušenostem z operace Protective Edge (taková „válka“ mezi Gazou a Izraelem z roku 2014). Jack byl tehdy v první palebné linii a přímo v jednotce, která „čistila“ oblasti. Nevypadal, že by na to vzpomínal rád. Naštěstí se neurazil, když jsme se jej neslušně ptali možná až na přílišné detaily, protože tahle zkušenost nám v Evropě zásadně chybí. Nakonec jsme ale stejně zase sklouzli k Bohu, filosofii a politice.

A zase… ehm… jdeme spát.

Den čtvrtý

Dneska budeme hodně cestovat. Z Jeruzaléma vyrážíme opět brzy ráno autobusem na Masadu. Masada je židovská pevnost, kde v době římské invaze spáchalo sebevraždu téměř dva tisíce židů. Dodnes jde o místo, které tvoří důležitou součást židovské národní identity, a taky je to pěkný výšlap do kopce.

Překvapují nás hned dvě věci – cena za lístek a doba cesty. Oboje nepříjemně.

Po cestě na Masadu se medička zbláznila a nafotila asi milion fotek… ničeho. Totiž, abyste to pochopili – když jede normální člověk do Izraele, těší se především na památky, Jeruzalém, trhy, kostely, mešity, kulturní obohacení… ne tak Cate, která se těší především na stromy, šutry a písek. Vymohla si na nás tedy jeden den, kdy jsme opustili přenádherný Jeruzalém a jeli skoro tři hodiny totálně nudnou krajinou vyšlápnout si kopec velkej jak kráva a pak se vylouhovat ve slané vodě.

Zatímco jsem spal, stihla medička nafotit tolik fotek kopců, že kdybychom je poskládali za sebe, zcela jistě by pokryly celou cestu z Jeruzaléma až k Masadě.

Po výstupu z autobusu mě zaujaly dvě věci. Zaprvé – vzduch na tomto místě je enormně nasáklý solí (Masada je kousek od Mrtvého moře). Zadruhé – zespodu vypadal výšlap ještě hrozivěji, než jak jsem si ho přestavoval.

20170327_104535

Nyní kraťoučká odbočka k mé situaci. Předně – už jsem skoro vůbec nemluvil (protože když jsem mluvil, přeskakoval mi hlas jak v pubertě, což v mém okolí vyvolávalo posměšné choutky… vlastně úplně přesně jako v pubertě). Také jistě stojí za zmínku, že jsme si nevzali žádný opalovací krém, a tudíž bylo nebezpečné vystavovat se na sluníčku (o to více, když máte nějaké to tetování). A tak jsem zpočátku chodil v mikině (!). S šátkem kolem krku, nadopován paralenem. Do kopce. Navíc bez slunečních brýlí, které po operaci v takto světlých místech více než potřebuji – i proto mžourám jako debil.

20170327_105358

Nahoru to trvalo asi hodinu. Celou ***** hodinu.

Za zmínku jistě stojí několik věcí. Například Jenda si koupil klobouk a čokoládové mléko, které na mé naléhání vynesl až nahoru, kde jej vítězně vypil. Pohled z Masady je neuvěřitelně krásný – dohlédnete jak na Mrtvé moře, tak do Jordánska, navíc krajina zde připomíná jinou planetu.

20170327_115519

Já si nasadil šátek a vypadal jsem jako pirát! Svou odbornou erudici jsem na tomto místě ztvrdil odpovědí na otázku „co je to?“ (myšlena nějaká část zřícené pevnosti), na kterou jsem s přehledem odpověděl – „zbytky něčeho původního“.

Také jsme tu nahráli video vzkaz našemu brněnskému divadlu!

Cesta dolů se táhla jak had (asi proto se tomu říká Hadí stezka, že) a tak jsme si krátili čas skládáním básniček. Nutno podotknout, že nemnoho z nich bylo nekvalitních!

Dole na nás už čekal nedočkavý taxikář, který nás v podstatě napasoval do auta bez našeho vědomí a než jsme se nadáli, byli jsme u Mrtvého moře. Naštěstí to byl slušný taxikář a tak si řekl přijatelnou cenu, poradil nám, kudy kam se vydat a v kolik nám jedou autobusy do Jeruzaléma.

Následuje pár poznámek pro případné zájemce o koupání se v Mrtvém moři:

  • Ano, opravdu vás to nadnáší.
  • Ne, neplavte v tom kraul ani prsa.
  • Vezměte si boty, protože ta ztvrdlá sůl je ostrá jak sklo.
  • Máte-li puchýře a podobné věci, bude vás to pálit.
  • Vezměte si s sebou solené chipsy. Za tu fotku to stojí.

Tak jsme se pozavznášeli na vodě a hurá zpět… jenže… kde je ten autobus? Nikde nic, nikde nic… už tu měl být před patnácti minutami.

Když cestujete po zemi jako je Izrael, opravdu nechcete, aby se vám stala jedna věc. Tou věcí je zůstat přes noc venku, daleko od civilizace, osamocení, bez reálné šance zjistit, kdy, co a odkud vás odveze k místu bydliště. A to nám začalo hrozit.

Medička to nevzdávala a šla se poptat na blízkou zastávku jisté osoby. Ukázalo se, že osoba byla Japonka, co vůbec netušila, která bije. Nejprve nás zarputile přesvědčovala, že autobus jede ze zastávky, na které čeká ona, a když nejel, tak odešla. Mezitím jsme zjistili, že žádný autobus už nepojede a nám nezbývá, než si vzít taxi. Zanedlouho na zastávku přijel taxikář a vyložil dvě slečny z Británie, které měly stejný problém jako my. Potřebovali do Jeruzaléma a neměli jak. Taxikář byl solventní, nabídl nám cenu 800 šekelů, což je necelých šest tisíc za cestu. Miláček.

Jediná možnost byla najít více lidí, co by jelo s námi. Taxikář se nabídl, že objede okolí a zkusí najít další lidi, co by jeli do Jeruzaléma. Sto šekelů je sice pořád více než dost, ale jestli je druhá možnost přespat na pláži – navíc v mém zdravotním stavu – tak se to dá.

Taxikář se zanedlouho vrátil. Na palubě měl starou známou Japonku. Po chvíli jsme našli i další lidi, co se připojili na cestu, byť třeba krátce a taxikář si tak velký finanční obnos nechtěl nechat ujít. I když asi půl hodiny stále jezdil po okolí a doufal, že ještě sežene další lidi.

Po cestě jsme se s Britkami seznámili a popovídali si o brexitu a Velké Británii vůbec, o životě, vzdělání, plánech do budoucna i našem cestování po Izraeli. Nakonec jsme Britky navnadili, aby se jeli – stejně jako my – další den podívat do Betléma a do Banksyho muzea. Nakonec jsme si vyměnili kontakty a šli si každý svou cestou. Což u nás samozřejmě znamenalo znovu bloudit v temných uličkách nočního Starého Jeruzaléma.

20170327_204346

Den pátý

Původně jsme chtěli jet hned ráno na Západní břeh, ale vzhledem k tomu, že jsme se druhý den nedostali na Chrámovou horu, zamířili jsme ponejprv tam. A měli jsme štěstí, opět jsme natrefili na nějaký náboženský obřad, tentokrát u Zdi nářků. Na Chrámové hoře pak samozřejmě mešita Al-Aksá a Skalní dom. Medičce od této doby začínají lidé až nezvykle často chválit barvu vlasů. Možná to bude tím, že si je nezakryla. Jendův klobouk naopak všichni nechávají bez komentáře.

20170328_084354

Už už jsme chtěli odjíždět do Betléma, když mě ještě na poslední chvíli napadlo jít se znovu podívat do Chrámu Božího hrobu. Přeci jenom – ve Starém městě jsme dnes naposledy, a tak si to pojďme ještě jednou užít. A nekriticky musím přiznat, že šlo o jeden z mých nejlepších nápadů. Chrám byl to ráno téměř liduprázdný a čpěl zcela jinou atmosférou, než při mých předchozích návštěvách. Dokonce jsme se dostali i na Golgotu, kam to předtím pro nával turistů nešlo. A vlastně, vždyť je to docela fajn místo, tak mu věnujme intermezzo.

Chrám Božího hrobu

Je vystavěn na místě, kde měl být údajně Ježíš ukřižován. Původně šlo o místo za městskými hradbami, kde se nacházelo místo poprav, když však v letech 41-44 Herodés Agrippa rozšířil hradby města, obehnaly i prostor dnešního chrámu. Po roce 135 zde Římané nechali postavit chrámový komplex bohyně Afrodíté.

Podle křesťanské legendy byl Ježíšův hrob a jeho kříž objeven roku 325 svatou Helenou (matkou císaře Konstantina). Konstantin zde nechal v letech 326-335 postavit kostel Božího hrobu. Z něj se zachovala pouze část rotundy. V pozdějších dobách byl kostel poškozen nájezdem Peršanů (614) a roku 1009 jej přikázal chalífa Chakim zcela zbourat. Po dobytí města křižáky v roce 1099 začala probíhat rekonstrukce kostela, která skončila roku 1141. V té době baziliku spravovali augustiniáni, po roce 1187, kdy Jeruzalém dobyl sultán Saladin, získalo správu nad bazilikou několik křesťanských církví. V roce 1757 vyhlásil turecký sultán pravidla správy objektu. Na základě tohoto dokumentu, který byl opět potvrzen roku 1852, potvrzen i za britské mandátní správy, jordánské i izraelské správy Jeruzaléma, jsou vlastníky kostela řecký pravoslavný jeruzalémský patriarchát, františkánská kustodie Svaté země (zastupující katolickou církev) a jeruzalémský patriarchát arménské apoštolské církve. Určitá práva pak náleží i menším církvím (koptské, syrské…).

20170328_093145

Dnes je toto rozlišení v podstatě stále platné, pouze kaple Ježíšova hrobu spolu s rotundou kolem něj – té z doby Konstantina – je společná všem vlastníkům.

Opustili jsme Chrám, opustili jsme Staré město a vyrážíme směr Betlém. Mezi Jeruzalémem a Betlémem není přímá dopravní linka, autobus nás odveze k checkpointu a dále musíme po vlastní ose.

Z minulé návštěvy jsem si pamatoval, že přechod přes checkpoint není nic strašného. A opět se mi to potvrdilo – zatímco poprvé jsme museli jen ukázat pas a vízum, nyní jsme jen prošli, aniž by nás kdokoli kontroloval.

Hned za checkpointem se na nás vrhli ziskuchtiví taxikáři. Jejich obživa v podstatě spočívá v tom, že ojebávaj turisty, co neznají místní ceny. Začínají na nabídce cca 300 šekelů za prohlídku města, až se postupně dostaneme na cenu 20 šekelů každý za cestu do centra. Taxikáři vypadají zklamaně, ale i tak je to vyšší cena, než kolik je běžné. Nakonec jsme se ještě po cestě rozhodli, že už není takový rozdíl mezi tím zaplatit celkem 60 nebo 100 šekelů, a tak jsme souhlasili se stovkou, když nás taxikář vezme na zajímavá místa.

Začali jsme v uprchlickém táboře Aida (již druhý uprchlický tábor, který jsem v Betlémě navštívil, nutno podotknout, že Aida vypadá o něco lépe než Dheisheh). Jasně patrná je zde zeď oddělující Betlém od Izraele, která je na mnoha místech pomalovaná monumentálními obrazy, z nichž některé nasprejoval i velký Banksy. Jde o celkem zajímavý fenomén, tudíž mu také věnujeme intermezzo – ovšem až za chvíli.

Po Aidě nás taxikář veze k originálnímu obrazu Banskyho – voják s holčičkou. Následuje další graffiti – holubice míru v neprůstřelné vestě. Putování po Banksyho dílech zakončujeme u slavného nápisu „Make Hummus, Not War“. Kousek od něj se nachází i nově otevřený Banksyho hotel, slibující „nejhorší výhled na světě“ (tedy ten na již zmíněnou zeď). Nyní je čas na intermezzo, kde se zmíním i o hotelu.

Betlémská zeď, Banksy a hotel

Jak již bylo řečeno, Betlém je oddělen od území Izraele zhruba osmimetrovou zdí. Podobná zeď je vedena na více místech mezi tzv. Západním břehem a Státem Izrael. Zatímco Izrael zeď hájí jako opatření proti terorismu, Palestinci o ní hovoří jako o nástroji segregace a apartheidu. Záhy po vybudování zdi se na ní začaly objevovat první obrázky a dnes je zeď – z palestinské strany – pomalovaná na mnoha a mnoha místech. Každý si může koupit u zdi sprej a zanechat na ní kousek (ze) sebe.

Pro místní jde o největší pohromu, jelikož zeď zcela zásadně určuje chování a možnosti místní populace. Zájemci o práci v Izraeli musí získat pracovní povolení a projít určitým byrokratickým procesem. Podle některých je nemožné získat pracovní povolení, podle jiných je to naopak snadné, pokud nezastáváte radikální názory, či pokud někdo z vaší rodiny nespáchal útok na území Izraele.

Přes zeď se dá projít pouze přes vojenské stanoviště (checkpoint), kde jsem jako Evropan neměl ani jednou problém. Naopak místní museli ukazovat pracovní lejstra, někteří dokonce i přikládali prsty na skener otisků.

Zpět ke graffiti. Několik maleb na zdi vytvořil americký umělec Bansky, který zde rovněž na počátku roku 2017 otevřel hotel. Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že jde o záslužnou činnost a snahu přivést do jinak vcelku zpustošeného Betléma více návštěvníků, z rozhovorů s místními bylo poznat, že hotel nevidí rádi. Nejenom, že peníze pro komunitu nepřináší (údajně peníze, které zde hosté utratí, zůstanou pouze v hotelu), ale zároveň tak trochu dělají z místních „opičky“ – musejí chodit ve velmi výstředních šatech, jednat s vámi jako v 17. století atd. Příznačné, že přímo před vchodem do hotelu skutečně opička stojí.

Jakkoli je vnitřek hotelu dechberoucí – Bansky má dle mého názoru skvělou schopnost vycítit protikladné a na první pohled nespojitelné motivy a vtisknout jim jistý drive a energii (Ježíš s tečkou od snipera na čele, antická socha s plynem kolem tváře, andělíčci s kyslíkovými maskami…) – nemohl jsem se zbavit dojmu, že jde o svého druhu cirkus, pozlátko, zneužívání oné specifické atmosféry místa.

Celý tento můj pocit byl umocněn i tím, že když přijedete do Betléma, pochopíte, že to město má dva patrony – Banksyho a Ježíše. Říkám si, nakolik je Banksyho aktivita v Betlémě jakousi zvrácenou (a možná nevědomou) snahou být také takovým, alespoň místním, Ježíšem-Spasitelem. Je sice pravdou, že Banksy nastříkal i graffiti na jiných částech Západního břehu, ale jde většinou o jednotliviny, kdežto v Betlémě je toho požehnaně. Ehm… požehnaně…

Po hotelu jedeme do centra Betléma, podívat se na Chrám narození Páně. Tentokrát jsem se podíval i přesně na místo, kde se měl Ježíš narodit. Celkově ale nejde o moc hezké místo, jelikož je v rekonstrukci a všudypřítomná lešení vzbuzují spíše nelibost. Navíc mezi námi panuje shoda, že křesťanské památky jsou mnohdy až příliš vyzdobené a připomínají více tržnici či cirkus, než posvátné místo.

Před kostelem jsme narazili na Britky ze včerejška. Tak to nakonec zvládly.

Opět jsme také navštívili Mléčnou jeskyni, kde ukápla Marii kapka mléka a obarvila jeskyni na bílo. Ještě že jí neukápla třeba slina, to by pak musela být jeskyně buď vodová, nebo průhledná. Rovněž je nutno se pozastavit nad stravou, kterou byl Ježíš od mala krmen – kdybych měl sunar podobných vlastností, taky bych asi dělal zázraky…

Zatímco se procházíme městem, stále v nás roste touha zajet se podívat do Jericha. Taxikář od checkpointu říkal, že by nás tam vzal za 300 šekelů. Zde konečně upotřebíme Jendovy vrozené vlohy trhovce, a tak nakonec dokáže usmlouvat cenu u ostatních taxikářů až na 220 šekelů. A tak jedeme.

Nakonec se ale v Jerichu jenom tak otočíme, protože je to přeci jen celkem daleko, navíc náš taxikář umí anglicky asi stejně jako bota, a začíná být zřetelně nervózní. Pravděpodobně si totiž myslel, že nás vezme do centra, tam počká a pak nás odveze zpět. Tedy, on měl i důvod si to myslet, protože na tom jsme se dohodli. Nicméně my jsme pak zkusili hrát blbý a požadovali jsme cestu jak k Hoře pokušení, tak k místnímu paláci. Bohužel pro všechny – taxikář netušil, kde ty věci jsou. K Hoře nás nakonec ještě vzal, ale když jsme hledali palác někde na poli mezi banánovníky, navíc na cestách, které více než věrně připomínaly české dálnice, rozhodli jsme se jej přesvědčit, ať nás raději vezme zpět do Betléma.

V tuto chvíli na nás začal muž křičet, že tohle je za „more money!“. Jasně, počítali jsme s tím, že když se ozve, tak něco přitlačíme. Navrhujeme tedy 250 šekelů. On navrhuje 300. My znovu 250 šekelů (ve finále nás povozil jen o pár – možná opravdu dva –  kilometrů více). On znovu 300. A nevypadá, že by chtěl smlouvat. Vypadá spíš, že by nás chtěl odvézt za svými kamarády, kde by Cate znásilnili a mě s Jendou zabili. Nebo hůř – kde by Cate zabili a znásilnili Jendu a mě.

Následovala situace, kterou je možno číst dvěma různými optikami. Popíšu tedy raději obě.

  1. Taxikář si po nějaké chvíli uvědomil, že zbytečně tlačil na pilu. Navíc měl žízeň. Zastavil tedy u benzínky a vrátil se s pitím a kelímky. „To je pro všechny,“ utrousil a doufal, že přijmeme nápoj jako jistou formu omluvy.
  2. Taxikář zoufale přemýšlel, jak nás přinutit, abychom mu zaplatili tři stovky. Dostal nápad. Zastavil na benzínce, vrátil se s pitím a kelímky, nastartoval a donutil Jendu, aby nám všem nalil. Zatímco Jenda naléval, záměrně jel jako prase, aby pokud možno donutil Jendu nápoj rozlít a stěžovat si, že jsme mu způsobili škodu, kterou je třeba zaplatit. Řekl jsem tedy Jendovi, aby nalil jeden kelímek pro nás pro všechny a jeden řidiči, protože s každým dalším kelímkem se riziko vylití zvyšovalo. Jenda pak taxikáře solidně vytrolil, když nenalil nápoj pouze do jednoho kelímku, ale do několika s tím, že „takhle je to bezpečnější a nevylije se to“. Když taxikář pochopil, co se mu Jenda snaží říct, něco zamručel a do konce cesty s námi nepromluvil.

Takže pro jakou variantu hlasujete? Ještě vám možná trochu pomůžu při rozhodování – když jsme dojeli k checkpointu, dali jsme mu 250 šekelů, načež on znovu zopakoval, že chce ještě „fifty more“. Jenže v jeho podání to znělo jako „fifteen more“. Když jsem začal přehrabovat drobáky, vysvětlil, že požaduje padesát, nikoli patnáct, ovšem zde jsme využili mé prozíravosti a ukázali mu, že v peněžence víc peněz nemáme (protože jsme je předtím schovali u Cate v tašce). Tváří v tvář tak tvrdé realitě nás taxikář opustil.

Ale v Jerichu jsme si aspoň zatrsali!

A my jsme se šli rozloučit s Jeruzalémem. Ach, to město je opravdu nádherné ❤

Den šestý

Ráno nám ujel autobus do Tel Avivu, tak jsme měli hodinku čas, kterou jsme strávili na Yehuda Market a na nádraží, kde jsme si dali megavelikou zmrzlinu.

20170329_095830

Zanedlouho jsme byli v hlavním městě. Od nádraží je to pořád rovně k moři a přístavu Yaffa. Výhled od moře připomíná pohled na některé z amerických velkoměst. Když medička viděla moře, znovu se zbláznila. Naštěstí se nám podařilo ji s Jendou zpacifikovat a dovézt do Yaffy. Ovšem tam nás už Jenda opustil, protože odlétal do Prahy o něco dříve. Tak ještě poslední selfie!

20170329_130015

Měj se hezky, Jendo! Uvidíme se v České republice!

A my pokračovali s medičkou dále sami. Prošli jsme starý přístav (jakože opravdu starý), prohlédli si místní trhy, užili si výhled na moře i pouličního kytaristu a prošli se podél pláže. Závěr výletu se rovněž vždy nese ve znamení dojídání posledních zásob jídla, takže jsme spořádali co nejvíc pit, co se dalo. Na následující fotografii prosím oceňte především zachycení holubů v letu, zachycení muslimů při modlitbě a zachycení člověka v poslední fázi života. A to to nejhorší mělo teprve přijít.

20170329_142953

Městskou linkou jsme se dostali na letiště a čekali nás kontroly. Jak jinak, jsme podezřelí, takže šup do fronty pro podezřelé a jdeme vám prohrábnout bágly. Naštěstí ale kontroly nebyly kdovíjak hrozné (minule to bylo horší), jen nám nedovolili vzít domů balenou sůl od mrtvého moře. Ve chvíli čekání na povolení k odletu jsem už ale opravdu trpěl.

Jistou roli na mém stavu pravděpodobně měla i neznámá babička z Kanady, která mi – pravděpodobně když slyšela a viděla, jak vypadám – nabídla prášek. A protože Jenda si zbytek prášků odvezl s sebou a jiná alternativa nebyla, nabídku jsem přijal, a to dokonce s blaženým pocitem na srdci, že je to od ní moc hezké. Faith in humanity – restored.

Dneska si myslím, že mě ta bába nadrogovala nějakým svinstvem. Takhle blbě mi naposledy bylo v děloze. Málem jsem si vykašlal plíce, oči mi slzely, že jsem ani nepotřeboval kapky (a to je hodně!) a nezdálo se, že by se můj stav lepšil. Samozřejmě jsem byl propocený skrz naskrz. Všechny tyto faktory, jak bylo zřetelné z jejich tváří, nebyly příliš po chuti mým spolucestujícím.

Nakonec jsme dorazili do Polska, kde nás čekalo čtyřhodinové čekání na autobus do Bohumína. Tak jsem si dal Red Bull, vytáhl Heideggera a hlídal nám věci, aby se medička mohla vyspat. Jsem sakra gentleman, ne? 🙂

A ještě jedna událost na závěr. Když jsme čekali v Polsku na autobus, četl jsem ve zprávách, že u Damašské brány, ano, tam, kde jsme si včera dávali špíz, policisté zastřelili Palestinku, která je napadla nožem. Troufnu si tvrdit, že pak bylo mým kolegům jasnější, proč jsem na mnoha místech chtěl být co nejvíce nenápadný a opatrný. Ona ta hrozba tam sice není přítomná explicitně, ale bublá si v imanenci každého momentu. Ale i to je na Izraeli jakési čarovné.

dav

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s